Věděli jsme to nebo jsme to aspoň mohli vědět už dávno. Jenže jsme tomu až příliš často v porevoluční euforii ani později nepřikládali takový význam, jaký se v tom ukrýval. A teď, když už je pro leckoho pozdě a pro leckoho nastal ten skutečně nejvyšší čas, si to začínáme uvědomovat.
V dnešní době už tedy smýšlíme jinak než tehdy. Protože tehdejší pouhá vize se najednou proměnila v něco, co je až katastrofálně pravděpodobné. Tři čtvrtiny z nás Čechů už se dnes skutečně bojí toho, že jim v důchodu nebudou příjmy vyplácené státem, tedy důchody, stačit.
A protože jsme si tohoto rizika vědomi, už dva ze tří lidí raději spoří na dobu, kdy odejdou na zasloužený odpočinek. Přičemž má někdo penzijní spoření a někdo aspoň peníze na spořicím nebo běžném účtu.
Ovšem třetina našinců jakékoliv podobné spoření i nadále ignoruje. Prostě věří, že ono už to nějak dopadne. Že si zařídí nějaké to spoření na stáří později nebo to zvládne nějak jinak. Ovšem čím více někdo toto téma podceňuje, tím hůř to s ním jednoho dne může skončit. Protože čtyřicet procent ze svého čistého platu, které lidé v průměru dostávají jako penzi, není rozhodně žádné terno. A čím dřív si člověk začne spořit něco navíc, tím lepší bude mít vyhlídky do budoucna. Až mu takto poklesnou příjmy.
Letos mají mít naši důchodci po několika valorizacích 17242 korun důchodu. Není to moc, a navíc je to průměr, na který ne každý dosáhne. A kdo ví, co přinese budoucnost. Zejména když dnešní generace stráví v důchodu v průměru nějakých pětadvacet let, během nichž se úspory snadno rozplynou.
Skoro polovina našinců se dnes domnívá, že v důchodu vystačí se dvaceti tisíci měsíčně, ovšem této hranice se jen tak nedosáhne, a jen málokdo si prý vystačí i s polovinou této částky. A když k tomu přidáme dnešní inflaci a možné další problémy…
Asi polovina z nás prý chce jít do důchodu aspoň s naspořeným milionem. Ale ten nedá dohromady. A pak už bude pozdě bycha honit.