Žádný člověk v této zemi nežije naprosto izolován od ostatních, každý se musí – ať už dobrovolně či nikoliv – zapojit alespoň minimálně do fungování společenství zvaného stát. A to znamená, že se prakticky každý musí nějakým způsobem podílet i na veřejných financích. Tedy může nějaké čerpat. A také musí nějaké odevzdávat celku, má-li pochopitelně z čeho.

Říká se tomu jak známo státní rozpočet, sloužící k financování chodu tohoto společenství a území, a zpravidla se stanovuje na dobu jednoho roku. Stát díky němu plní své ekonomické, sociální a politické funkce a tento je regulován zákonem, navrhovaným vládou a schvalovaným poslaneckou sněmovnou.

Do státního rozpočtu plynou peníze z konkrétně uvedených zdrojů a tyto jsou přerozdělovány na konkrétní účely, čemuž se říká hospodářská politika. A to i tehdy, když je to spíš chaos než hospodaření.

Mezi příjmy státu patří především

  • daně,
  • clo,
  • poplatky,
  • a další příjmy,

a těmi, kdo tyto peníze utrácejí, jsou jak vláda, tak jednotlivá ministerstva a další instituce.

A podle toho, jak je s těmito penězi nakládáno, můžeme rozpočty označovat jako

  • vyrovnané,
  • deficitní,
  • či přebytkové.

Ideálním by bylo mít rozpočet vyrovnaný nebo ještě lépe přebytkový. A každému soudnému člověku je určitě jasné proč. Jednoduše proto, že ten, kdo nedělá dluhy, je svým vlastním pánem, nikdo na něj nemůže tlačit či ho dokonce vydírat, může si dovolit ten luxus rozhodovat v mnoha ohledech skutečně jen sám o sobě.

Ovšem to není bohužel náš případ. Náš stát v časech špatných stejně jako dobrých žije z vůle politiků na dluh. Což znamená, že už po celou dlouhou řadu let nežije náš stát za své, o tvoření nějakých těch finančních rezerv na horší časy (jež právě nastaly) ani nemluvě.

A protože instituci zvané náš stát nestačí ani daň z přidané hodnoty, spotřební daně, majetkové daně, všechny daně spojené s příjmy lidí, odvody z loterií, daně z hazardu, správní a soudní poplatky, dotace, podpory, dary a podobně, musí se lidé ve zmíněných záležitostech ždímat víc a víc a navrch se musí vydávat státní dluhopisy. Dokud je tedy někdo ochoten státu půjčit. Až nebude, zaplatíme to my lidé. Protože veřejné finance a tedy i dluhy patří každému z nás rovným dílem.