Všichni už velice dávno a dobře víme, že je náš stát zadlužený. A to rozhodně ne málo. Máme dluhů až nad hlavu, a pokud nám ta velká čísla nic neříkají, pak si to můžeme pro ilustraci vysvětlit i daleko pochopitelněji, tak, že si zjistíme, kolik kvůli státu každý z nás v průměru dluží. A když zjistíme, že přes čtvrt milionu, konečně aspoň některým z nás zatrne. A zatrnout by mělo skoro všem. Protože jak jste na tom třeba vy se schopností splatit svůj podíl na státním dluhu? Většinu z našinců by to hodně potrápilo a spousta z nás by svůj podíl na státním dluhu ve své ekonomické situaci ani splatit nemohla.
Ovšem to vlády zjevně nepálí. A tak nás zadlužují víc a víc. Vždycky nám nabulíkují třeba to, že je to na dobrou věc, o čemž lze ale často pochybovat, že jsme v rámci Evropy pořád ještě málo zadlužení, což ale také není terno, jsme-li na tom nejméně špatně, ale přesto špatně.
A dluhy tak rostou. A porostou. Například nyní vláda uvažuje o tom, že by si vzala až stopadesátimiliardovou půjčku od Evropské unie, o čemž se má rozhodnout v průběhu února. Evropská komise by nám prý půjčila za výhodných podmínek, a když už nám prý tato nabízí k půjčení až 350 miliard korun, proč bychom si aspoň těch 100 až 150 miliard korun nepůjčili? Našim ministrům se tento nápad tak líbí!
A nejen že vláda v tomto měsíci rozhodne o tom, zda si tuto půjčku vezmeme. Bude se rozhodovat i o tom, na co ji vlastně využijeme. A především by se prý měla využít k tomu, abychom se zčásti zbavili závislosti na ruských fosilních palivech a zajistili si větší energetickou bezpečnost. Plus by nám měla pomoci s plněním environmentálních závazků a řešením drahých energií. Stát chce tyto peníze ze tří čtvrtin rozpůjčovat leckomu od nízkopříjmových domácností až po železničáře a pak je splatit v průběhu třiceti let, s tím, že se začne splácet za deset let po pěti procentech z půjčené částky ročně.
Máme se tak stát nezávislejšími na Rusku. A co na tom, že se tím pádem staneme závislejšími na našich evropských věřitelích?