Je snad přímo naším národním zvykem, že když si někdo nahromadí peníze, vyvolá to v těch ostatních pocit závisti. A závidíme velmi často nejen těm, kteří mají peněz skutečně hromadu, ale klidně i těm, kdo jich nemají naspořeno zase až tak moc. Protože kdo má peníze, ten se přece má, a všichni se chceme mít.
Ovšem závist není řešením. A ti, kdo by chtěli mít to, co mají ti movití, by si tak měli také sami své peníze našetřit, aby se jimi mohli chlubit a měli také své jisté.
Jenže našetřit si peníze nemusí být vždy snadná záležitost. A ve většině případů si nikdy nenašetří ti, kteří se nad spořením nezamýšlejí a něco mu i neobětují. To se totiž podaří jenom těm, kdo si vydělávají tolik, že jim i při nekontrolovaném utrácení peníze zbývají, a k těm rozhodně většina z nás nepatří.
Kdo tedy chce nashromáždit úspory, musí v první řadě začít počítat. Musí si sestavovat takový rozpočet, s nímž mu i po zaplacení běžných výdajů aspoň nějaké peníze zbydou. Protože jen z takového přebytku lze úspory vytvářet.
Když se pak podaří něco ušetřit, je záhodno s takovými penězi i smysluplně naložit. Pokud si je někdo dejme tomu zašije do slamníku nebo zakope na zahradě, sice o ně nepřijde, pokud tedy nezapomene, kde je má, nebo ho při tom neuvidí někdo, kdo mu je ukradne, jenže inflace zasahuje do každého koutu světa a takto odložené peníze tedy podléhají znehodnocování. A jednou nebudou záviděníhodné, ani když takové třeba zprvu byly.
Pro našetřené peníze je třeba najít nějaké využití. Je třeba je investovat, a to tak, aby tyto přinášely co nejbezpečněji co nejvyšší úroky. Jenom tak se totiž dá inflaci vzdorovat a jenom tak úspory rostou nebo aspoň tolik neklesají.
A pak je třeba smířit se s tím, že si takto musíme počínat dlouhodobě. Protože úspory se nenakopí ze dne na den. To chce čas. A kdo nemá kromě příjmů i svatou trpělivost, ten se zřejmě nikdy značnými úsporami nepochlubí.