Důvodů k proklínání minulé vlády jsme měli my Češi dost. Mocní nám zakazovali kvůli pandemii kdeco, včetně toho, čím se pak sami neřídili a vysmívali se nám tak do tváře, nesměli jsme kvůli nim nejednou třeba ani to, co by se klidně bez neblahých důsledků mohlo, panovala tu ohromná nejistota, a navíc rostlo i státní zadlužení, a to tempem nebývalým.
Nepamatuji si sice už dnes vládu, která by naši zemi aspoň v těch nejlepších časech nezadlužovala, ale právě ta poslední se vyznamenala, pochopitelně v negativním smyslu slova. Rozpočet měl za jejího vládnutí deficit i v dobách, kdy jsme se měli dobře, protože ‚jsme si to mohli vzhledem k nízkému státnímu dluhu dovolit‘, a když pak přišel koronavirus, skončila naše ekonomika v tom, čemu se neslušně říká stejně jako jisté rozpolcené části lidského těla.
Poslední volby nám přinesly naději, že bude aspoň v otázce zadlužování státu lépe. A nejde o žádnou banalitu, protože státní dluh je dluhem každého z nás, a hravě si můžete zjistit, kolik že byste měli v průměru splatit, aby se stát dostal na nulu. Už jsou to statisíce na každého z Čechů.
Po volbách, v nichž se totálně změnila naše vládnoucí garnitura, by se dalo očekávat, že se noví mocní postarají o to, aby už naše dluhy tak zběsile nerostly. Ale co to k nelibosti nás ekonomicky rozumně uvažujících lidí sledujeme i dnes? Podle ministra financí Stanjury je jeho ambicí, aby byl letošní deficit našeho státního rozpočtu ‚ jen‘ 330 miliard korun. Což je pro ty, kdo umí aspoň trochu počítat, v průměru přes třicet tisíc korun nového dluhu na každého z nás. Vláda, od které se očekávala rozumná ekonomická politika, nás zadluží právě o toto. Nebo je to spíš ambice ministra, což znamená, že výsledek může být horší.
Tato vláda sice v programovém prohlášení z letošního ledna chtěla stát, ve kterém se nežije na dluh, ale skutek tedy utek.
A konec konců si prý nemáme stěžovat. Protože kdyby tu dnes byla předchozí vláda pana Babiše, zadlužila by nás prý dvakrát víc.