Když někde potkáme někoho, kdy zjevně nemá zajištěné ani elementární životní podmínky, reagujeme na to v případě, že na to reagujeme a neprojdeme bez projevení jakéhokoliv zájmu kolem, v podstatě dvěma možnými způsoby. Buď takového člověka litujeme a snažíme se mu nějak pomoci, nebo jím do určité míry opovrhujeme. Ale ať tak či onak, v žádném případě se nedá tvrdit, že bychom brali takového člověka jako jednoho z nás ostatních, zabezpečených. Prostě je ten, kdo se ocitl z nějakého důvodu na dně, někým, komu se určitě nedostává uznání ze strany většinové společnosti.
A aby se někdo v roli podobného zoufalého jedince neocitl, potřebuje zaopatření, které obvykle bývá vyjádřeno finančními prostředky. Zkrátka a dobře potřebujeme peníze, abychom mohli žít na vysoké nebo aspoň uspokojivé úrovni. A protože žijeme ve společnosti, jež je poměrně tržně orientovaná, sehrávají tu peníze nezanedbatelnou, ba přímo zásadní úlohu.
Dokázat si to můžeme třeba tím, co všechno jsme my lidé ochotni dělat, jenom abychom se k potřebným finančním prostředkům dostali. Když se nad tím zamyslíme, jsme pro peníze ochotni udělat pomalu cokoliv, a to třeba i skutky rizikové nebo takové, jež se nám z jakéhokoliv důvodu příčí.
Obvykle tak chodíme do práce a obětujeme tak svůj volný čas a svou energii výměnou za to, že dostaneme výplatu. Tedy že se nám dostane oněch kovových koleček nebo papírků, případně že se nám objeví nějaké číslo na účtu, díky čemuž je nám následně umožněno kupovat si to, co je potřeba.
A za šťastlivce jsou pak považováni ti, jimž se daří získat dost peněz na to, aby měli vše, co jim je potřeba. Nebo ti, kdo mají raději ještě více, než potřebují. Protože ti, kdo si dostatečně vydělávají nebo jinak přicházejí k dostatku financí, jsou daleko více a lépe akceptováni než ti, kdo mají málo. Což sice není ideální, protože lidé mohou mít i jiné přednosti než jen peníze, ale už je tomu prostě tak.