Když u nás někdo onemocní, nemusí si příliš lámat hlavu nad tím, jak a z čeho bude žít a jak navrch zaplatí nezbytnou péči. Protože u nás máme nemocenské pojištění, které sice lidi stojí peníze, ovšem na druhou stranu jim dává i značné možnosti. Na nemocenském pojištění se sice zpravidla zrovna nezbohatne, ale člověk díky němu aspoň neklesne na úplné dno. Má vždycky aspoň své jisté minimum.
Toto pojištění kryje krátkodobé následky některých sociálních událostí, jako jsou dočasná pracovní neschopnost, karanténa, ošetřování a péči o člena domácnosti, těhotenství a následné mateřství.
Jakmile se výdělečně činný člověk dostane do některé ze zmíněných situací a v jejím důsledku dočasně ztratí výdělek, OSSZ se o něj postará. Stejně jako v případě posuzování zdravotního stavu pro účely pojištění.
Zaměstnanci si u nás toto pojištění musí platit povinně, osoby samostatně výdělečně činné nebo zahraniční zaměstnanci pak na principu dobrovolnosti. A stranou takové pomoci nezůstávají ani ti, kdo se na sociálním pojištění neúčastní.
Za zaměstnané osoby hradí pojistné jejich zaměstnavatel. To se týká všech osob v pracovním nebo služebním poměru, lidí pracujících na dohodu o pracovní činnosti či o provedení práce s příjmy nad deset tisíc korun měsíčně, státních zaměstnanců, soudců, poslanců a lidí odsouzených, a stejně jsou pojištěni i ti, kdo u nás mají trvalý pobyt a pracují v cizině. Jakmile si někdo vydělá přes dva a půl tisíce, platit musí.
U lidí ve služebním poměru, jako jsou žáci vojenských škol, vojáci a pracovníci bezpečnostních sborů či lidí studujících je tomu rovněž tak.
Zákon o nemocenském pojištění pak reguluje v této oblasti následující tématiku:
- účast na tomto pojištění
- nároky pojištěnců a stanovení výše dávek
- posuzování zdravotního stavu
- a odpovědnost, sankce a správní delikty, jež s tímto mohou souviset.
A zákon je prostě zákon. V tomto případě dobrý zákon.