Podle zákonitostí logiky by si měl každý člověk na své živobytí vydělávat peníze prací, a to smysluplnou prací, jež přináší užitek jemu stejně jako ostatním. Ovšem jak všichni z každodenní reality víme, není to rozhodně pravidlem. A to nejen proto, že někteří z našinců vykonávají práci, jež není ostatním nikterak užitečná.
Jsou mezi námi i mnozí lidé, kteří nepracují. Někteří už, někteří ještě, někteří zkrátka, ale nepracují. A tito by tedy logicky neměli peníze dostávat. Protože nenabízejí plody své práce ostatním a neměli by tak mít nárok užívat plodů práce cizí.
Ale přesto tito peníze dostávají. Někdy zaslouženě, někdy ale také ne. Zatímco na starobní penzi si člověk musel nejprve platit příslušné pojištění a má tedy nárok, aby se o něj společnost na stará kolena postarala, zatímco u různých příspěvků souvisejících s dosud nepracujícími dětmi lze mluvit o osobité investici do budoucna, jsou tu i ti, kteří peníze prostě berou jenom proto, že je nemají. A to je přece jenom jiná.
Je dobře, že tu máme sociální systém, který financuje i život těch, kdo nejsou ostatním prospěšní? Je dobře, že nejsou bez peněz ani ti, kdo zjevně parazitují na ostatních a třeba ani netouží na tom něco změnit? To je hodně zapeklitá otázka.
Rozumné by bylo těmto žádné peníze nedávat. Pokud je tito chtějí, ať jdou někam pracovat. A jestli je nikdo ze zaměstnavatelů nechce, ať se zaslouží o to, aby je chtěl.
Ten, kdo se však ocitl v podobné nezáviděníhodné pozici ne z vlastní vůle a kdo naráží na neúspěchy navzdory maximálnímu nasazení, by ale asi nějakou tu pomoc dostávat měl, i snaha by se měla nějak ocenit, byť nepřináší ovoce.
Ale rozeznat ty, kdo by si pomoc od společnosti zasloužili, od těch, kdo by měli být posláni k šípku nebo někam jinam, je nejednou složité. A proto stát přispívá kdekomu. A byť je dobře, že nikdo nemusí klesnout na úplné dno, asi by to chtělo přehodnotit. Zejména v dnešní době, kdy se naší zemi ekonomicky ani trochu nevede a chtělo by to neutrácet nadarmo.