Když chce v naší zemi někdo bydlet ve svém domě nebo bytě, má na výběr. Možností je tu několik. Může takový objekt třeba zdědit. Nebo ho může vyženit. Nebo v něm může žít s rodiči, kteří ho třeba dostali přidělený za minulého režimu nebo si ho postavili a pak splatili. Nebo na něj může vyhrát peníze v nějaké loterii. Anebo si na něj taky může vydělat, což ale znamená nezměrné pracovní úsilí po hodně dlouhou dobu, provázené skromným životem a také notnou dávkou štěstí.
Nemovitosti jsou pro našince totiž natolik drahé, že si je jen tak někdo ze svých příjmů nekoupí. Ani někde na periferii, natož pak v našem hlavním městě Praze.
Podle CG indexu developerské společnosti Central Group jsou totiž pražské nemovitosti v současnosti nedostupnější než kdykoliv v historii existence tohoto indexu. Za posledních pět let stouply ceny nemovitostí v Praze o devadesát procent, což byl trojnásobek růstu tamních mezd, a když si tak chce někdo koupit třeba sedmdesátimetrový nový byt, musí obětovat celých šestnáct průměrných hrubých mezd, jež v tomto městě dělají 50556 korun. A to platí pouze nyní, protože růst cen nemovitostí setrvale pokračuje.
Zatímco stál právě zmíněný byt v roce 2020 ‚pouhých‘ čtrnáct ročních mezd, tedy asi osm milionů, nyní je to již přes devět a půl milionu.
A naděje na zlevnění? Ta tu momentálně není. K tomu, aby byly byty dostupnější, by se musela podpořit nová výstavba, aby byla dostatečná nabídka zachovávající tržní podmínky v konkurenci developerských firem a hypotečních bank. Jenže podle údajů Central Group, Trigema a Skanska bylo v Praze ve třetím čtvrtletí roku 2021 volných jenom 2750 bytů, což je polovina ve srovnání s předchozím rokem, a v roce 2022 se neočekává zlepšení.
A tak se dá ironicky říci, že kdo chce bydlet v metropoli, měl by zkusit štěstí místo Prahy třeba v Berlíně nebo ve Vídni. Kde na středně velký byt stačí jenom devět, respektive osm průměrných ročních příjmů.