O tom, že není životní úroveň nás Čechů vesměs zase až tak vysoká, se všeobecně ví. Za komunistů jsme byli chudáky ve srovnání s lidmi z vyspělejší a vyspělé části Evropy, potažmo dalších zemí světa, a byť už jsme dnes předběhli i pár takzvaných starých zemí Evropské unie, nedá se o nás mluvit jako o boháčích. Protože naše příjmy sice ohromí kdekoho z rozvojového světa, ale jinak si nežijeme zase až tak valně.
A loňský rok se na nás stejně jako předchozí koronavirová léta podepsal negativně. Všichni víme, jaký pokles životní úrovně jsme zaznamenali a kolik z našinců se posunulo ze slušně zaopatřených řad mezi ty strádající. Kolik jenom našinců náhle nevědělo a třeba dodnes a dlouho dopředu neví, jak vyžít!
Situace tedy byla v loňském roce docela tristní. Nebyl to důvod k pýše a radosti. Ale na druhou stranu se našlo i něco, co by nás mohlo aspoň trochu pohladit po duši, co vypadá aspoň trochu nadějně. Jakkoliv to není žádný zázrak.
To, v čem jsme si loni polepšili, byla záležitost osobních bankrotů. Tedy situací, kdy už je na tom člověk tak zoufale, že už to prostě nemůže řešit jinak než tím, že se upíše k životu s naprostým minimem a usilovným splácením aspoň toho, co se musí a dá. Takových osobních bankrotů totiž bylo loni méně než v roce tomuto předcházejícím, a to dokonce o rovných čtrnáct procent.
V loňském roce u nás prostě bylo vyhlášeno 13.259 osobních bankrotů a současně bylo podáno 13.613 návrhů na takový osobní bankrot. A jenom v posledním měsíci loňského roku to bylo skoro devět stovek vyhlášených osobních bankrotů a skoro tisíc podaných návrhů.
Největším počtem osobních bankrotů se loni mohl, totiž vlastně nemohl, pochlubit Moravskoslezský kraj, následovaný krajem Ústeckým a Středočeským, nejohroženějšími kraji byly Ústecký a Karlovarský.
A je jenom na vás, budete-li tento pokles počtu zoufalých lidí řešících takto svoji neutěšenou situaci považovat za úspěch, nebo vám připadnou i tyto tisíce zoufalců jako moc velké číslo.