Jak je už dávno známo, není rozhodující jenom to, kolik si my lidé vyděláváme, ale i to, v jaké zemi jsme z vůle osudu nuceni žít a s tímto příjmem vyžít. Uvědomujeme si to často už odedávna, protože tomu bylo vždycky tak. Aspoň kam až moje docela dlouhá paměť sahá.
Fungovalo to tak už za mých mladých let v minulém tisíciletí. Což zní hrozně, ale už je tomu prostě tak. Už tehdy jsme u nás všichni dobře věděli, že zatímco my s tabulkovým socialistickým příjmem žijeme tak, jak žijeme, žijí naši západní kolegové u sebe doma daleko ubožejší život než poté, co tito přijedou k nám. I jejich almužna byla u nás závratným příjmem, za který se dalo žít vpravdě královsky.
Pak jsme to po devětaosmdesátém roce poznali ještě lépe, nyní i z opačného úhlu pohledu. Mohli jsme si vyměnit nějaké ty peníze a podívat se dříve zapovězeným směrem, za železnou oponu. A rázem i ti lépe situovaní z nás shledali, že zatímco doma žijí solidně, jsou na západ od našich hranic chudáky. Protože tamní cenová hladina a naše výdělky nešly zrovna dohromady.
A dnes? Dnes jsme v tom zmíněném řekněme někde na půli cesty. Ve vyspělém západním světě už nejsme nezbytně chudými příbuznými, a je i dost zemí, kde můžeme být na to, co si vyděláváme, hrdí a můžeme si tam za to žít pomalu královsky.
Protože je naše měna a náš příjem v různých zemích různě silný.
Kdo z nás by si chtěl polepšit a mít za málo peněz hodně muziky, jak se říká, měl by zamířit nejlépe do Pákistánu. Tam mu prý za jeho peníze dopřejí víc než dvouapůlnásobek toho, co si tento může dopřát u nás. Podobně výhodné je pro našince vydělávat u nás a žít v Nepálu, Indii, Alžírsku, Tunisku, Egyptě, Kazachstánu či Bangladéši, z evropských zemí pak v Gruzii. Protože hlavně v těchto zemích lze naši měnu považovat za silnou.
A naopak je v tomto ohledu záhodno se vyhnout Švýcarsku, Velké Británii a Spojeným státům. Protože je tam sice hezky, ale našinec je tam doposud chudým příbuzným a se svým českým platem si tam toho užije věru málo.