I když byla pro mnohé našince Amerika vždy snem nebo aspoň inspirací, byť v nejedné dějinné etapě pouze dobře tajenou, měla tato samozřejmě vždy i své nedostatky. A dobře víme, že to ani dnes není jiné. A problémy, které v Americe měli a dodnes mají, souvisejí třeba i s otázkami bydlení pro běžné lidi.
Už za socialismu nás naše propaganda masírovala třeba tím, jak jsou v amerických městech na jedné straně neobydlené byty a domy a na straně druhé bezdomovci. A jak je tedy tamní režim nespravedlivý a krutý, když majitelé nedají své prázdné byty k dispozici chudým a radši je nechávají prázdné a čekají, jestli se někdy najdou bohatí nájemníci.
A je na tom kus pravdy. I když chápeme i logiku těch, kdo nechtějí nabízet ostatním bydlení pod cenou, chtějí si vydělat nebo aspoň nechtějí riskovat s problematickými nájemníky. A je prý skutečností, že je v USA stále složitější si sehnat vlastní bydlení. Mezi lidmi, kteří se narodili už po druhé světové válce, má své vlastní domy 68 procent lidí, u lidí narozených v letech 1965 až 1980 je zřejmý určitý pokles, a zejména mezi mileniány už je majitelů domů citelně méně, jen 48,6 procenta.
A s čím to prý souvisí? Hlavně s pocity lidí, že podstatnou část svých úspěchů a neúspěchů stejně nemohou ovlivnit, což vede k nerozumnému počínání až fatalismu. Američané si hlavně po covidové pandemii a velké recesi začali raději užívat hned, bez myšlenek na budoucnost. Lidé se bojí ekonomické i geopolitické situace, a tak více než čtvrtina Američanů žije tak, jako by byli na světě poslední den. Utrácejí, nespoří a raději si užívají malé každodenní radosti, než aby se starali o to, co přinese budoucnost.
A u nás je to prý obdobné. Než snít o vlastním bydlení a šetřit si na něj, to mladší generace raději utrácí za luxus a cestuje. Raději si dělá radost, namísto aby myslela na budoucnost. Což ovšem znamená určité riziko. A sice to, že až se tito lidé (snad) jednoho dne rozhodnou si na své bydlení našetřit, už jim na to nemusí síly a stačit čas.