Je naprostou samozřejmostí, že by měl být každý člověk sám svého štěstí strůjcem. Že by si měl svou prací vydělávat na zajištění svých existenčních potřeb. Ovšem jak všichni dobře víme, nejednou se tak neděje. Je celá řada důvodů, proč si někdo nepřichází na své právě díky odvedené práci, tedy proč nepracuje.
Někteří z nás prostě zrovna práci shánějí, pokud o tu dosavadní z nějakého důvodu přišli, někteří z nás nevykonávají práci dejme tomu kvůli pokročilému věku, postižení, nemoci, pro někoho se nenalézá uplatnění vzhledem k jeho neideální nebo nedostatečné kvalifikaci, někdo kvůli ošetřování blízké osoby, někdo ale třeba i proto, že se mu jednoduše pracovat nechce.
A co mají společného ti, kdo si nevydělávají na své živobytí prací? Logicky by se mělo odpovědět, že je jim společná chudoba. Že tito prostě nemají peníze, když si je nevydělávají, a že tedy živoří někde na okraji společnosti.
Je tomu ale tak? Jak všichni dobře víme, i když to není obvyklý úkaz, mnozí z takto nepracujících lidí na tom vlastně nejsou zase až tak zle. A někteří na tom mohou být dokonce i lépe než někteří lidé chodící do práce. A sice proto, že je zvykem, že se i nás dávají peníze i nepracujícím lidem, že tu máme sociální stát, který se zasazuje o to, aby pokud možno neskončil nikdo až na úplném dně.
Máme tu docela širokou škálu nejrůznějších sociálních dávek, příspěvků a doplatků, díky nimž mohou žít i lidé bez práce jako lidé. A byť se nejedná o přehnanou štědrost, nemůžeme tvrdit ani to, že by se takovým lidem pomáhalo málo.
Máme tu například nejeden typ důchodu. I ten nejznámější, tedy starobní, ale i invalidní, vdovský, sirotčí. Máme tu podporu v nezaměstnanosti, jednorázovou pomoc v nouzi, životní a existenční minimum, příspěvky a doplatky na bydlení…
Nikdo tak u nás nemusí strádat, pro každého se nějaké peníze najdou. A jestli to někomu nestačí, pak ať jde pracovat.