Je veřejným tajemstvím, že u nás ceny nemovitostí rostou, a to tempem pomalu nevídaným. A i když jsem si před docela nedávnem dělal legraci z mladšího kolegy, jak jsou ti dnešní mladí rozhazovační, když si musí mermomocí kupovat byt za miliony a nespokojí se jako já s bytem za pár set tisíc, který jsem si pořídil před čtvrtstoletím, není to zase až taková legrace. Protože bydlet je třeba, ale bez dostatku peněz na zaplacení těchto pomalu astronomických částek se prostě může člověk rozloučit s nadějemi.
Ceny nemovitostí jsou stále vyšší a podle statistiků tak prý žije až 61000 našich domácností buď v nějakém nevyhovujícím bytě, nebo v nějakém provizoriu, případně nebydlí vůbec.
Protože by si prý našinec pořídil průměrný sedmdesátimetrový byt v naši metropoli, kdyby si na něj šetřil 14,9 roku. Což je i samo o sobě dlouhá doba, a to jsem ještě nezmínil, že by dotyčný po uvedenou dobu musel spořit veškeré své příjmy, že by nesměl utratit ani korunu za něco jiného. A žít pomalu patnáct let bez jakýchkoliv výdajů, jen aby měl člověk na byt, to – jak jistě uznáte – dost dobře nejde. Tedy vůbec to nejde. A to už ani nemluvě o tom, že je otázkou, jaká bude cenová hladina nemovitostí za oněch patnáct let, až by dal někdo takový dnes potřebnou částku na koupi bytu dohromady.
Ještě před rokem si našinec mohl podobný byt pořídit za ‚pouhých‘ 14,2 roku, před sedmi lety by stačilo šetřit deset let.
Ceny bytů prostě v našem hlavním městě rostou daleko rychleji než mzdy a jsou stále nedosažitelnější. Mzdy tu vzrostly za posledních sedm let o 32 procent, zatímco ceny nemovitostí o 97 procent, a kdo chce dnes bydlet, musí počítat s výdajem ve výši 122000 korun za metr čtvereční. A je logické, že si nelze kupovat bydlení postupně, po metrech, že je ho nutno zaplatit rovnou celé.
A tak se v Praze pořídí takový sedmdesátimetrový průměrný byt za nějakých osm a půl milionu. A kdo na to má?