Valorizace

Pokud má dnes něco na trhu svoji cenu, nemůžeme doufat v to, že to bude stát stejně i v budoucnu. Zpravidla dojde dříve či později k tomu, že se cena dané věci zvýší, což je v podstatě neoddělitelné od pojmu zvaného inflace.

Ceny u nás rostly vždy. I v dobách, kdy byly tyto direktivně stanovované a kdy se oficiálně tradovalo, že se nemění. K čemuž poťouchlí lidé dodávali, že „u nás nemáme žádnou inflaci, jen je všechno pořád dražší a dražší“. A v tržní společnosti, v níž dnes žijeme, už jsou rostoucí ceny samozřejmostí.

Lidé se zkrátka chtějí mít dobře, a proto tlačí na zaměstnavatele a politiky ve snaze dosáhnout zvýšení svých příjmů. A kdykoliv se toho dosáhne v masovějším měřítku, je takové zvýšení příjmů lidí logicky provázeno i zvyšováním cen, to aby se zachoval stabilní poměr mezi množstvím peněz v oběhu a tím, co si za ně lze pořídit.

Když pak vzrostou ceny, dochází v případě penzí důchodců k procesu zvanému valorizace. Což v podstatě obnáší to, že je těmto lidem přidána určitá částka k penzím, jež jim byly dříve přiznány a doposud vypláceny. A to s cílem dosažení kompenzace rostoucího rozdílu mezi důchody na jedné a cenami a mzdami na druhé straně.

Politici tak na základě daných pravidel zvýší důchody o určitou sumu tehdy, když i ceny a mzdy vzrostou o určitou míru. Aby důchodci mohli žít i po zvýšení cen jako lidé a aby nezaostávali víc a víc za osobami výdělečně činnými.

Je nasnadě, že se takové valorizace důchodcům vesměs líbí. Zejména pokud jsou tyto zjevnější, pokud nejde o pouhých pár korun, nebo pokud je seniorům přidáno více, než je povinný zákonný rámec.

Jenže je taková valorizace darem seslaným z nebes?

Není.

Je to jenom pomyslné dohánění ekonomické reality. Protože kdykoliv dojde k růstu mezd a valorizaci, vzrostou i ceny. Kdykoliv stoupnou ceny, vzniká nárok na valorizaci. Po níž opět vzrostou ceny. A tak pořád dokolečka. Dokud na to stát má. Nebo by se dnes mělo spíše říci, dokud na to deficitnímu státnímu rozpočtu někdo půjčí.