O šecích víme dost možná úplně všichni. Existují jako takové už velice dlouho, a i u nás byly dost rozšířenou záležitostí související v prvotní fázi nástupu kapitalismu s účty, do doby, než byly do značné míry nahrazeny modernějšími a univerzálněji využitelnými platebními kartami.

Pokud si máme připomenout, co to takový šek je, pak lze říci, že se jedná o bankovní formulář, který se vyplněním nezbytných údajů na něm stává platebním prostředkem a cenným papírem.

Takový šek lze využít k proplacení v hotovosti, k platbám u vybraných obchodníků, zaúčtování či provedení vkladu na účet a postoupení jinému majiteli.

K náležitostem, jež takový šek má, patří kromě označení jako šek i další formální údaje, jako jeho částka a měna, jméno plátce, místo, kde má být placeno, datum a místo vystavení a podpis vystavitele.

Zatímco se u nás dříve užívaly šeky naprosto běžně, lze je dnes považovat už přece jenom za zastaralé. A pokud je našinci v běžném platebním styku používají, pak nejspíše pouze v podobě cestovních šeků, s předtištěnou nominální hodnotou, jež chrání cestovatele před finančními nesnázemi, jež by jim mohla v cizině způsobit ztráta a nedostatek hotovosti. Tyto šeky proplácejí nabyvatelé už při jejich pořízení a mezi jejich výhody patří kromě bezpečnosti třeba to, že je jejich prodej cestovatelům finančně výhodnější než směna hotovosti. Nabyvatel si takový šek koupí, na místě ho podepíše, čímž vznikne podpisový vzor, a druhý podpis se podle tohoto porovná při proplácení spolu s prokázáním totožnosti. V zemích, v nichž platí měna, v níž je šek veden, pak lze často platit účty i přímo tímto.

Cestovní šeky od významných světových bank a finančních společností VISA, Thomas Cook a American Express tak mají bezesporu svůj význam. Ale přece jenom jsou platební karty ideálnější volbou.

Na čemž ale nic nemění, že neodmítnu, pokud byste mi chtěli nějaký tučný šek vystavit.