Peníze s námi vesměs nezůstávají navždy. I když si některé z nich někdy podržíme až do konce svého života v podobě úspor na možné horší časy, většinou je zase utratíme, abychom se s nimi už s velkou pravděpodobností nikdy neshledali.
Jenže s penězi se nejednou neloučíme pouze tímto způsobem. Někdy jim řekneme ‚adié‘ i z jiného důvodu. Třeba i proto, že tyto někdy přestanou jednoduše platit a změní se v podstatě bezcenné papírky.
A jedno takové loučení se blíží už i nám. I kdyby nám naše peníze byly sebesympatičtější, už jenom maximálně necelý rok zbývá do chvíle, kdy nás jednou provždy opustí staré vzory našich současných bankovek. Kromě těch privilegovaných nejvyšších nominálů, tedy pětitisícovek, se to dotkne všech, jež jsou dnes v oběhu a jež byly vydány v letech 1995 až 1999.
Jsou tyto stovky, dvoustovky, pětistovky, tisícovky a dvoutisícovky snad nějak méněcenné? Vlastně ani trochu ne. Jenom prostě mají smůlu v tom, že se znelíbily našim nejvyšším bankéřům. Těm, kteří usoudili, že chtějí, aby byly v oběhu už jenom jediné vzory od každého nominálu, a to pochopitelně ty nejnovější.
Dosavadní situace, kdy tu obíhají byť i jenom mírně se lišící bankovky týchž nominálů, prý vzbuzuje u turistů i mnoha našinců pochybnosti o tom, co tu platí a co už nikoliv, různé bankovky prý komplikují i jejich strojové počítání, a proto se prý ty staré zkrátka stáhnou. Ještě necelý rok s nimi bude možné platit a budou průběžně stahovány z oběhu, a pak už si za ně nenakoupíme. A nebudeme-li chtít o jejich hodnotu přijít, budeme si je muset někde v bance vyměnit. Nejprve v kterékoliv, a nakonec už jen v ČNB.
Zmizí tak asi polovina dnes obíhajících stokorun, skoro čtyřicet procent dvoustovek a každá desátá tisícikoruna. A pokud si někdo usmyslí, že by si je ponechal? Pokud si je nevymění, prodělá. Protože je dnes takových bankovek tolik, že nelze doufat v to, že by se někdy v budoucnu staly sběratelsky zajímavými.