My Češi jsme poměrně zvyklí šetřit si peníze. Ovšem zvykli jsme si na to už v dřívějších dobách, a není tak vlastně ani žádný div, že nejednou ze setrvačnosti spoříme jako kdysi, byť to dnes už není optimální, a jenom neradi se přizpůsobujeme novotám. Inu, starého psa novým kouskům nenaučíš.
Už jsme sice pochopili, že vkladní knížky a běžné účty nejsou to pravé, protože zde úročení (je-li vůbec nějaké) ani zdaleka nedotahuje inflaci, ale přesto máme dosud dost těch, kdo podobné produkty finančního trhu akceptují a upřednostňují v duchu hesla ‚jistota je jistota‘. A pokud se pak v tomto ohledu zaznamená aspoň nějaký pokrok, je to sázka na spořicí účty, u nichž je úročení přece jenom o něco lepší, byť inflaci stále nepřekonávající. Takové nabídky jsou prostě ze zákona pojištěné, a to kdekomu z opatrných lidí imponuje.
Podobně pak leckdo preferuje i stavební či penzijní spoření. I to už je dnes sice nedostatečně úročené, ale i zde jde o sázku na jistotu, na ‚smrádek, ale teplíčko‘.
Z rizikovějších způsobů spoření pak bylo nějakou dobu v našich řadách relativně úspěšné i vsazení na podílové fondy. Jenže ty se ukázaly být natolik nevýnosnými a rizikovými zároveň, že se od nich mnozí odklonili. A buď začali sami investovat do akcií či obligací, což je ale mnohým z nás cizí, nebo zkusili něco docela jiného.
A propadákem se staly v letošním roce i pro našince často zcela nepochopitelné, a tedy i nepředvídatelné kryptoměny.
Zato investice do drahých kovů jsou stálicemi, jakkoliv i zde je samozřejmě jak riziko zisku, tak i prodělku. Protože to chce vědět, kdy prodat a kdy koupit. A když má někdo skutečně velké peníze může se mu hlavně v posledních letech vyplatit i investování do nemovitého majetku. Jakkoliv i zde hrozí, že jde o sice úspěšnou, ale nafouknutou bublinu, která by mohla splasknout.
Ale hlavní je, že si spoříme. Tak máme šanci, že budeme vždy mít aspoň něco. V což se bez spoření nedá doufat.