Když se loni na jaře přišlo s prvními omezeními, byl to šok. Lidé se děsili toho, co nyní přijde, a jejich vyhlídky se nezdály být ani trochu dobré. Což se projevilo zejména u lidí ve vyšším produktivním věku.
Ovšem katastrofická očekávání se nakonec všeobecně nenaplnila. Jistě, mnozí lidé si pohoršili, jenže díky státní podpoře zaměstnanosti si mnozí z nás udrželi práci a nepřišli o příjmy. A naopak to dospělo tak daleko, že domácnostem za dobu protipandemických opatření vzrostly úspory, jež jsou nyní vyšší než kdykoliv jindy v historii České republiky.
A tak jsou i lidé, zejména mladší ročníky, optimističtí, a vnímají svoji budoucnost spíše pozitivně.
Životní úroveň domácností se prostě od té před začátkem pandemie celkově neliší a lidé tak zůstávají vcelku v klidu.
Ovšem nemělo by tomu tak být. Protože se sice my lidé máme dobře, ovšem je tomu tak vlastně jenom proto, že se negativní důsledky lockdownu přesunuly na veřejné rozpočty. A ty jsou tudíž na rozdíl od domácností v zoufalé a neudržitelné situaci. Což by se dalo přirovnat dejme tomu k situaci, kdy si člověk pochvaluje svůj krásný byt v nejvyšším patře budovy, jež se jako celek hroutí a jednoho dne bez nezbytných opatření dost možná spadne.
Ovšem nejen veřejné rozpočty jsou na tom bídně. Zoufalá je přece jenom i situace mnoha našinců, zejména těch z řad nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Řádově každému sedmému z nás výrazně poklesly příjmy, a to zejména těm pracujícím v soukromém sektoru, ve službách a pohostinství, respektive těm vykonávajícím málo kvalifikované práce. Tito mohou vysloveně závidět zejména zhruba stejnému počtu našinců, jimž příjmy vzrostly a k nimž patří především vysokopříjmové domácnosti.
My lidé si tedy nežijeme zase až tak špatně. Ale určitě nám není dobře z toho, jak vypadá ekonomická situace našeho státu. Již už dnes hodnotí jako dobrou jenom jednatřicet procent našinců, ani ne polovina ve srovnání s dobou před pandemií. A to, kam směřuje náš stát, mnozí označují slovy, jež slušní lidé neříkají.