Naše země spolu s okolními evropskými státy patří nesporně k nejbohatším částem světa. Všeobecně se to ví, a přinejmenším ze svých cest po Africe mohu potvrdit, že je evropská životní úroveň něčím, co nám může naprostá většina světa jedině závidět. Protože u nás se skvěle vydělává, u nás je dost práce, propracovaný sociální a zdravotní systém, zajištění ve stáří i nemoci atd. To nám může kdekdo závidět.

Jenže ani to neznamená, že si u nás žijeme jako v ráji. I my tu máme své potíže, které na nás doléhají. A byť nemusí být s těmi v chudších částech světa srovnatelné a stejně likvidační, určitě nás nemohou nechat lhostejnými.

V dnešní době se například potýká matička Evropa stejně jako celý svět s rostoucími cenami. S inflací, jakou tu mnozí nepamatují. V květnu se tato vyšplhala v průměru na skoro devět procent, a to nebylo ještě poslední slovo. A i tato výše byla ještě pořád nesrovnatelně nižší než v pobaltských zemích nebo třeba u nás.

Doplatili jsme tu hlavně na nedostatkovost některých komodit a zdražující energie, což jenom prohloubilo už i problémy, na které jsme měli zaděláno z předchozích let, z protikoronavirových opatření. A doplatili a doplácejí na ni hlavně ti, kdo kromě energií utrácejí i za potraviny, alkohol, tabák a služby. Což se dotýká vlastně aspoň zčásti každého z nás.

A tak je na tom nyní hůře než v minulosti většina Evropy, onoho ekonomického ráje globálního významu. A kdo by chtěl být inflací poškozen nejméně, měl by se odstěhovat do Francie nebo na Maltu, kde řádila inflace v rámci EU nejméně. Nebo aspoň do Finska na další příčce.

Takže si i my v Evropě musíme zvyknout na to, že není každý den posvícení a že se utahování opasků v době globálních problémů dotýká všech, i nás. A aby nás to tolik netrápilo, můžeme si třeba uvědomit, že jakkoliv jsou naše dnešní problému velké, máme se finančně stále ještě skvěle. Kdybychom žili někde jinde, pochopili bychom to. A vážili bychom si toho, co tu máme.