Žádné z evropských zemí se koronavirová pandemie nevyhnula, žádná tedy neunikla komplikacím a opatřením, jež bylo třeba činit. Všude se tu více a tu méně razantně omezovala třeba i celá odvětví ekonomiky, všude se zakazovalo, přikazovalo nebo aspoň omezovalo, všude se činila různá opatření, jež byla podřízena jedinému cíli, jímž se stalo dostání bující pandemie pod kontrolu s cílem tuto jednoho dne vymýtit. A tak se tento problém nevyhnutelně dotknul i všech tamních ekonomik a cen, byť v různém rozsahu, to podle konkrétních podmínek a dosti individuálních rozhodnutí. A zatímco šly ekonomiky zemí eurozóny za tohoto stavu věcí pochopitelně dolů, u cen je tam trend opačný. I tam už se delší dobu zdražuje, i tam tedy roste nepříjemnost zvaná inflace.
Zatímco ještě před rokem měli v celé eurozóně inflaci vcelku zanedbatelnou, dosahující výše pouhých tří desetin procenta, a v září se tam dokonce dopracovali deflace, tedy stejně vysokého poklesu cen, od té doby už jejich ceny jenom rostou. A zejména v posledních čtyřech měsících se tak děje dokonce stále rychleji.
V květnu už činila inflace u eura dvě a v červnu 1,9 procenta. Tedy bylo dosaženo horní meze, jež je očekávána Evropskou centrální bankou.
Jsou tam tedy na hraně. Evropská centrální banka ale prozatím nehodlá činit žádné kroky proti tomuto růstu inflace, bude pokračovat ve své mimořádně uvolněné měnové politice a má v úmyslu i nadále pokračovat v rozsáhlém nakupování dluhopisů. Byť někteří z analytiků očekávají, že meziroční inflace půjde i v druhé polovině letošního roku nahoru.
S následky pandemie se tak potýkají všude, i v jedné z nejvyspělejších částí světa. Což by pro nás mohlo být aspoň trochu útěchou. Byť to ve skutečnosti žádná útěcha není. Protože to, že se i jinde vede hůř, neznamená, že se u nás bude dařit líp. Spíše právě naopak.