Daně jsou nutným zlem. Musí být placeny, aby z nich mohl fungovat stát se vším, co tento obnáší, ale zároveň je snad nikdo soudný neplatí rád. A proč by je také měl rád platit, když na ně obětovává část ze svých příjmů, a to nemalou, a na rozdíl od této nejednou nevidí výsledky takového financování státu na vlastní oči, respektive vidí, jak je jeho prostředky mrháno, jak jsou neefektivně využívány nebo dokonce zneužívány pro osobní prospěch mocných?
Ovšem není vyhnutí. Daně se prostě platit musí. Jsou na to paragrafy. Stát je prostě vyhlásí a člověk je musí ze svých příjmů zaplatit, jakkoliv jsou tyto ve své podstatě neúčelové a neekvivalentní, tedy bez nároku na to, že z toho bude plátce také něco mít.
Takové daně se platí převážně ve chvíli, kdy dojde ke změně vlastnictví, a pokud by je snad nikdo nezaplatil, vystavuje se někdy jejich navýšení a někdy trestnímu stíhání, případně obojímu současně. A byť mohou být takové nezaplacené daně i sníženy či prominuty, není to ani zdaleka pravidlem, spíše výjimkou. Protože se daně platit musí a stát si je dokáže vynutit. A získat je nenávratně.
Z daní se pak platí výdaje veřejného rozpočtu. Tedy:
- fungování státu jako takového
- placení mezd jeho zaměstnanců
- financování státem spravovaných institucí
- financování sociálního systému
- ochrana přírody
- dotace
- zdravotní péče
- pomoc seniorům a tělesně postiženým
- zásahy do ekonomiky ve státním zájmu
- a kdo ví, co všechno ještě.
Co se výpočtu daní týká, bývají tyto zpravidla určitým procentem z hodnoty zvané daňový základ, jako je příjem, cena zboží a majetku a podobně. V některých případech jsou daně ale stanoveny coby fixní částka nebo jsou určovány jiný způsobem. Někdy bývají konstantní, jako třeba daň z hlavy, někdy lineární, tedy procentuálně stejné pro každého, někdy progresivní, tedy s procentní sazbou úměrnou výši daňového základu, a někdy regresivní, tedy s rostoucím příjmem klesající.
Jsou nutné zlo. Protože bez nich by nefungoval stát, který je důležitý, byť si o něm nejednou myslíme své.